Opuštění

Chaloupka osamocená stojí na kopci,
na kamnech už studená voda v hrnci.

Poblíž v lesíku ticho nastalo,
však utéci před pláčem se nedalo.

Čekal dlouho s trpělivostí,
kapesník svými slzami neustále hostí.

Ona vrátit se měla,
jeho životní láska to byla.

Bolest a stesk ho jenom ničí,
že stále miluje tě, do nebe křičí.

Vzpomínky na všechno zůstanou,
i se silnými doslova hnou.

Pořád se z okna dívá,
občas nějaké tušení mívá.

Jen to věčné ticho a tma kolem,
vypadá jak osamocená židle za stolem.

Se smutkem na tváři,
hvězdy na nebi se rozzáří.

Ví, že tam někde je,
v povzdálí ho sleduje.

Je ale moc daleko,
zůstane navždy v srdci hluboko.