Samostatnost v osamění

občas mi připadá, že ponaučit se z vlastních chyb a příště je vůbec nedělat, je někdy dost zavádějící.. ačkoliv se člověk snaží jak se snaží, vždycky do tý stejný situace spadne a někdy i dokonce hůř.. hlavně v odrazu přátel, pokud nám teda ještě nějaký zbyli.. a až celá situace nastane, tak se ocitneme v začarovaným kruhu, protože v tu chvíli není poblíž nás někdo, komu bysme mohli věřit.. když vás zklame ten, komu věříte, bojíte se věřit i sami sobě.. držíte se stranou mimo skupinek lidí, s nikým nekomunikujete, na nikoho nereagujete.. prostě si žijete ve svým světě, do kterýho nikoho nepouštíte.. nejhorší na tom ale je, že vás pohltí samota a to tak, že se nacházíte lehce před hranicí zoufalství.. nemáte ani chuť si s někým povídat a doufáte, že za vámi nikdo v tom koutečku nepůjde a nebude do vás cpát jeho takzvaný smysluplný řečičky, na který celej večer tak neskutečně čekáte, že tomu dotyčnýmu poděkujete neuvěřitelným pohledem dementa.. jakoby tušil, že ho ukrutně zajímáte a přidá do jeho oblíbenýho tématu jeho oblíbenou část s příběhy jeho kámošů a kámošek.. ovšem netuší, že jeho takzvaný kámoši či kámošky sou přesně ty, kvůli kterým se cítíte jako odhozenej rezavej kus železa někde na opuštěný skládce.. po chvíli utrpení v jeho neuvěřitelně vtipných historkách vám dojde, že je součástí jejich skupinky lidí a vy nemáte žádnou jinou možnost, než ho zařadit do stejné kategorie lidí, u kterých je vám jasno, že vám nikdy pomocnou ruku nepodaj, když přijde ta chvíle.. možná to někdy pochopí.. možná to někdy pochopí i všichni kolem něho.. i když.. je mi vlastně jedno, co si myslí.. po cestě v osamění mě stejně nic jinýho nepotká než pár pohledů od lidí po mé levici a ty jim opravdu neopětuju.. nestojí mi za to.. to radši budu dál sám vyčkávat na vhodnou příležitost v tom koutečku, která mě i ostatním ukáže ten pravý svět přátelství